Frankensteinovo monstrum a ikony... Jaroslav Vožniak na Kampě (a přepadení králíkárny k tomu navrch)

Muzeum Kampa prokázalo už mnohokrát, že má přímo "reklamní" cit pro dobrý název a vizuál. S pomalu končící výstavou mapující vztah Emila Filly k surrealismu se mu to podařilo opravdu skvěle. Působivé reklamní poutače s výrazným nápisem Muž s hořící hřívou! a citací jednoho z Fillových pláten se dají stále ještě vidět ledaskde po Praze, přičemž - jistě nechtěně, ale přesto - vytvářejí s ostatními billboardy vyloženě surrealistické kombinace... zvláště když stojí vedle pozůstatků kampaní prezidentských kandidátů.

Najdete-li si do 11. 2. 2018 čas na rozměrné Fillovy obrazy ze třicátých let (a na další díla řady jeho současníků), nezapomeňte se podívat i na souběžně probíhající výstavu Jaroslava Vožniaka (do 4. 3. 2018). Ta je nazvaná celkem minimalisticky V, ale v kontrastu s názvem přináší mnohem vrstevnatější zážitek.

Jaroslav Vožniak patřil už od dob studií na VŠUP k recesisticko-dadaistické skupině Šmidrů, stejně jako Karel Nepraš^*, Bedřich Dlouhý^* či Jan Koblasa, ale do jeho raných děl z 50. let se hravá šmidrovská parodie režimních praktik nijak nepromítla - alespoň tedy podle tušových kreseb, které jsou na Kampě k vidění. Kresby připomínají svými černými obrysy a výraznou barevností vitráže a mají většinou duchovní náměty. Postavy jsou maximálně redukované a technikům jistě připomenou svým tvarem plynové láhve na PB (samozřejmě ty velké na 33 kg!). Mistrovským kouskem z tohoto období je velkoformátový olej Peklo z roku 1959, který se sice takticky odkazuje na Danteho Božskou komedii, ale vyznívá spíše jako dobový společenský komentář. Začátkem 60. let začal Vožniak experimentovat s prostorovými asamblážemi, které vytvářel z částí hraček, hudebních nástrojů, barokních rámů, oblečení, ba i zbraní - zkrátka všeho, co bylo k nalezení na skládkách. Prostorové koláže pak doplňoval barvou - většinou sytě rudou, takže výsledek nezřídka připomíná fantasmagorický pitevní stůl.

Už jen z těchto dvou poloh je vidět, že se Vožniak rozhodně nezdráhal měnit styl - a často i výrazně. Procházka jeho soubornou výstavou díky tomu působí spíše jako kolektivní expozice a divákovi určitě nehrozí únava ze stále stejných motivů či techniky (kdo navštívil na podzim výstavu českého impresionismu v Jízdárně Pražského hradu, jistě ví, co mám na mysli). Od Vožniaka vytvářejícího asambláže se několika kroky můžeme dostat k Vožniakovi erotickému (obraz Lesbičky by měl mít zcela jistě hvězdičku) či pop-artovému.

Tyto hravější obrazy z uvolněných 60. let korunuje Vožniakův majstrštyk: cyklus Ikony, který vytvořil v letech 1967-68 na objednávku Jablonecké bižuterie. Je to fantastické dílo, které už bohužel jako celek zřejmě nikdo nikdy neuvidí a jehož původní krása se dá jen odhadovat z historických fotografií. Kdyby ho tehdy prozíravě odkoupila Národní galerie, byla by to dnes nepochybně ozdoba její stálé expozice (a nebo skvělý důvod pro návštěvu Jablonce, kdyby zůstaly Ikony tam). Z dobových fotografií je vidět celá koncepce: třicet deskových obrazů ozdobených skutečnou jabloneckou bižuterií v půlkruhové skleněné kapli. A před každou ikonou jak před oltářním obrazem hoří svíčka, která osvětluje to, co alespoň z části můžeme vidět na Kampě: tváře krásných filmových hvězd, femmes fatale tehdejších časů. Vznášejí se v románském bezčasí jako nedostupné modly a za nimi v přesných Vožniakových citacích ožívají andělíčci a krajiny z dávných ikon. Na Kampě se pokusili oživit atmosféru původní instalace umístěním sedmi desek do kruhu v malé místnosti bez oken, oddělené od hlavních výstavních prostorů. Tento trik docela funguje, ale nepozornému návštěvníkovi se může bohužel snadno stát, že tuto část výstavy vůbec nezaregistruje - je celkem dovedně skrytá a budete-li při odchodu spěchat, snadno ji minete.

To se vám naštěstí nestane s další Vožniakovou polohou: rozměrnými obrazy ze 70. let plnými fragmentů lidských těl, budov, mraků či ikonických vozů F1 Tyrrell namalovaných s hyperrealistickou bravurou. Za zmínku stojí zvláště fascinující Svatovítský poklad z depozitářů GVU v Ostravě, který nezapře inspiraci malbami Reného Magritta a Giorgia de Chirica. V závěru procházky výstavou je možné narazit ještě na Vožniaka expresivně abstraktního. Tato pozdní díla vznikala jako pocta Jacksonovi Pollockovi a na Kampě se z nich podařilo vytvořit nádhernou mozaiku, kterou si - přes zákaz fotografování - skoro všichni návštěvníci potají zachycují na smartphony, jakmile zajde ostraha za roh. Pozvánku zbývá uzavřít upozorněním na tradičně výborný katalog s kvalitními reprodukcemi.

Zbyněk Svoboda

* Jak Karel Nepraš, tak Bedřich Dlouhý jsou zastoupeni jedním dílem na aktuální přehlídce nejnovějších akvizic GHMP. K výstavě byl zpracován pěkný on-line katalog, ale ani Neprašovo vtipné Přepadení králíkárny (bohužel podle kustodů mechanicky ne zcela funkční, takže asi nezvoní, škoda!), ani Dlouhého citační Revival na monitoru počítače nevyzní ani zdaleka tak, jako ve skutečnosti. A naživo už je vyloženě třeba vidět výborné Kafkovo Odnikud nikam či zábavný videoart Adély Babanové Návrat do Adriaportu o bájném tunelu z ČSSR na Jadran. Kdo se chce dozvědět, jak vypadal umělý československý ostrov poblíž slovinského pobřeží vytvořený v 70. letech pod patronátem Gustáva Husáka a jak tento velmocenský pokus dopadl, má do 15. 4. 2018 skvělou příležitost v Městské knihovně v Praze 1.