Léto mezi městem a mořem... Museo Revoltella, Ca' Pesaro, Richter
Kategorie » téma: Do jiného světa...
19.08.2017 09.53 | | Komentáře: 0 komentářů | Přečteno: 50900x
Během toulek po okrajích kdysi mohutného - i našeho - mocnářství narazí našinec nejen na pláže a davy turistů, ale i na pozoruhodně klidná místa s meditativní atmosférou, silnými vizuálními podněty (a klimatizací). Takové letně osvěživé zážitky nabízejí regionální muzea a galerie severní Itálie - i když slovo "regionální" není až tak úplně na místě. Galerie jsou to totiž docela rozsáhlé, umělecká díla mají často výbornou úroveň a jejich instalace snese srovnání s jakoukoli proslulejší galerií. Regionální jsou na nich vlastně jen vystavení umělci, pro českého turistu neznámí a o to víc lákající k objevování. A pokud je náš cestovatel ještě fanoušek umění 19. století, nemůže si dopřát větší dárek než návštěvu Musea Revoltella v Terstu.
Muzeum sídlí ve třech sousedících palácích v centru tohoto přístavního města a nabízí zajímavou kombinaci přepychového paláce poloviny 19. století a moderní vestavby dokončené až v roce 1991. Původní palác Revoltella byl budován místním obchodním magnátem Pasqualem Revoltellou (mimo jiné vicepresidentem společnosti pro vybudování Suezského průplavu) ve stejné době jako zámek Miramare arcivévody Maxmiliána, bratra Františka Josefa I a pozdějšího nešťastného krátkodobého mexického císaře. Obě mimořádné stavební památky na 19. století v Terstu vznikaly tak trochu v přátelském soupeření - a protože oba stavebníci rozhodně neměli omezený rozpočet, je to na výsledcích vidět. Ani jeden si nicméně výsledné dílo příliš dlouho neužil. Maxmilián odjel za svým osudem do Mexika a Pasquale Revoltella, který začal se stavbou paláce až ve svých 60 letech, ho už od začátku koncipoval jako budoucí odkaz městu a sídlo galerie. Město získalo palác po Revoltellově smrti v roce 1869 spolu s vysokou finanční částkou určenou pro nákupy uměleckých děl (ano, něco takového bývalo v 19. století celkem normální!), což byla "zničující" kombinace, protože se brzy ukázalo, že palác je pro vystavení dalších zakoupených obrazů příliš malý.
Není se čemu divit, protože všechny místnosti původního paláce jsou kompletně vybaveny řemeslně oslňující výzdobou, řezbami, sochami, fontánami, obrazy... a vším tím skvostným haraburdím, před kterým by takový Mies van der Rohe dostal jistě nutkání volat vyklízecí četu. I na zastánce přístupu "méně je více" ale nepochybně udělá dojem neuvěřitelně velkorysá schodišťová hala s galerií v posledním podlaží a dvěma alegorickými sousošími vážícími se k aktivitám pána domu (otevření Suezského kanálu a vytvoření akvaduntu pro Terst), která dnešního návštěvníka nutkají k úvahám, jak by si asi takový akademický sochař poradil s alegorickým znázorněním otevření logistického centra či dobudování hypermarketu.
Tři podlaží paláce Revoltella jsou tedy muzeem samy o sobě a ze všeho nejvíce připomínají interiéry nějakého hodně dobře zachovaného zámku postaveného v eklektickém stylu míchajícím baroko s empírem - což možná už i v 19. století působilo poněkud anachronicky. Pro samotnou galerii bylo proto nutné vytvořit prostory další v sousedním paláci, který byl podle projektu Carla Scarpy z roku 1963 uvnitř kompletně vybourán a vyplněn zcela novými vnitřními konstrukcemi. Neobešlo se to ovšem bez komplikací, stavba byla několikrát zastavena, původní architekt nahrazen svým asistentem, ten pak dalším... aby bylo vše dokončeno až začátkem 90. let minulého století. Nová část muzea je tak ze stavebního hlediska docela zajímavou kombinací nových a "starých" postupů a konstrukcí. Hodně působivá je střešní část galerie, kterou Scarpa koncipoval jako prostorově členitý prostor s různými můstky, schodišti, vyhlídovými "moly" a podobně, z nichž se mělo dát volně procházet do galerie a ven. Jak to ovšem v podobných případech často dopadá, prakticky vše je nyní zavřené - údržba je asi natolik nákladná, že je jednodušší zamknout dveře.
Samotné sbírky zahrnují hlavně italské malíře, a to především z terstského a benátského regionu, ale narazit se dá i na díla zahraničních umělců (např. Zorn či von Stuck). Dost často se jedná o obrazy zakoupené na benátském bienále, které jako nejvýznamnější přehlídka umění v severní Itálii kurátory muzea evidentně silně inspirovalo. Z dnešního pohledu ale nejde většinou o žádnou avantgardu. Těžiště sbírky lze vymezit roky 1890-1930, a i z tohoto období si kurátoři vybírali spíše tradiční způsoby zobrazování - žádný kubismus či surrealismus v Museo Revoltella nenajdeme. Zato se lze potěšit prakticky hyperrealistickými portréty a zátišími Bruna Croatta, velkoformátovými vedutami Benátek Guglielma Ciardiho, pohledem na Haag Lorenza Delleaniho či atmosférickými námořními motivy Guido Grimaniho a Pietra Lucana a přemýšlet nad zachycenými gesty a pohledy dávných dramat Cesare Laurentiho, Karla Frithjofa Smithe a Lionella Balestrieriho.
Na díla mnoha v Terstu vystavených umělců lze narazit i v dalším "regionálním" muzeu - Ca' Pesaro v Benátkách, které sice stojí trochu ve stínu vynikající sbírky moderního umění Peggy Guggenheimové, ale přesto nabízí velice kvalitní kolekci. Místní scény neznalý český turista pak s radostí zjišťuje, že už jednou a jinde obdivoval temný symbolismus Pietra Fragiacoma či magický realismus Feliceho Casoratiho - i když samozřejmě mezitím zapomněl jejich jména. Zvláště rané dílo Casoratiho stojí za pozornost a za doplnění znalostí - několik ukázek nabízí galerie Wikiart.
Letní putování zaniklou monarchií lze zakončit v centru někdejšího království českého co nejrychlejší návštěvou několika pomalu končících a přitom vynikajících výstav. O malbách Gerharda Richtera v NG bylo již napsáno mnoho, i když hlavně o jejich aukčních cenách - jsou ale skutečně magické a stojí za návštěvu (do 3.9.!). Výstava trpí pouze tradičním českým problémem: detailní popisky jsou uvedeny jen u některých obrazů, což laikovi občas brání v úplném pochopení umělcových záměrů. Ideálním doplňkem pro návštěvníka je proto výborný katalog, který doporučuji zakoupit hned v pokladně - v přiměřeném rozsahu (a srozumitelně!) jsou v něm komentovány všechny vystavené obrazy.
Specialisty na VZT může potěšit výstava proslulého britského sochaře Richarda Deacona v Městské knihovně v Praze (do 17.9.). Řada soch tohoto umělce (snažícího se mimo jiné zachytit statickým uměleckým projevem pohyb) je totiž vytvořena z plechů, které silně! připomínají vzduchotechnická potrubí - a nejde jen o ikonického Mamuta, ale i o řadu dalších kousků. Doporučuji si vygooglovat i jeho další práce, které hlavně z prostorových důvodů nejsou v Praze k vidění.
Galerie hlavního města Prahy pořádá i další výstavu, která sice trvá až do konce října, ale kdyby měl někdo letní uvolněné nálady už dost, může si její návštěvou připomenout temnější stránky života. Jaroslav Róna je sice znám hlavně svými sochami, které zrovna moc depresivně nepůsobí (stačí sledovat obvyklý zábavný šrumec kolem jeho jezdeckého Jošta v Brně), ale jako malíř zachycuje témata velice černá. A protože jeho obrazů je v domě U Kamenného zvonu celkem dost, apokalyptické atmosféry si návštěvník věru užije. Až tak, že odcházející mají potřebu varovat přicházející před depresivním zážitkem, což mohu osobně dosvědčit. Jako optimistickou tečku za výstavou bych proto doporučil podívat se na video s autorem rozmarně komentujícím postupné vytváření právě brněnské "žirafy".
Zbyněk Svoboda
Komentáře:
Tento článek zatím neobsahuje žádné komentáře.