Tenkrát v Evropě ... uprchlíci v Plzni

Zatímco se v Praze chodí všichni bavit na Krištofa Kinteru do Galerie Rudolfinum (stavebním inženýrům lze doporučit k prostudování hlavně sochu Do it yourself), v Plzni čeká kulturní cestovatele do 21. 1. 2018 úplně jiný zážitek. Drsný, silný a znepokojivý. Výstava Tenkrát v Evropě v Západočeské galerii kombinuje dokumenty, čísla a umění a vytváří fascinující obraz temných časů, v nichž mnohdy stačilo špatně se narodit, aby pro člověka neexistovala žádná budoucnost.

Uprostřed obou výstavních sálů Masných krámů visí desítky fotografií, historické komentáře a hlavně lakonicky prezentovaná čísla: počty německých emigrantů do Čech, počty českých uprchlíků ze Sudet, počty uprchlíků před nacisty, počty transportovaných Židů, počty vysídlených Němců, počty uprchlíků před komunismem... desítky tisíc, stovky tisíc, miliony.

Suchou řeč historie doplňují pečlivě vybrané a instalované obrazy, které v tomto kontextu působí jak zašifrované zprávy o konci civilizace. I známá díla najednou vyvolávají úplně jiný pocit, než když visí na svých místech ve stálých sbírkách. Vynikající velkoformátové Lhotákovo Nádraží z libereckých sbírek už najednou nevypadá jen optimisticky a jeho podtitul Vstříc osudu může být snadno těžkou ironií. Čapkův Mrak nemůže nepřipomenout válečná mračna a ikonická Podhrázského Imaginace strachu - Kočka stalinský teror. Zážitek z výstavy umocňuje i řada málo vystavovaných děl z depozitářů, z nichž stojí určitě za zmínku Medkův Bílý obraz či Fillova Velikonoční oběť ze sbírek samotné Západočeské galerie, které nezbývá než přát, aby se konečně dočkala nové budovy a mohla obrazy takové kvality trvale prezentovat.

Depresi z výstavy, která divákovi celkem bez obalu připomene, jak skutečně vypadají společenské krize, mohou ti, kdo neřídí, zahnat místním pivem třeba hned ve vedlejší restauraci U Salzmannů... a ti ostatní na druhé plzeňské výstavě ...prostě se to děje. Karel Malich na ní ukazuje (a ve filmu i vysvětluje) své minimalizované a často skoro abstraktní krajinomalby, objekty a sochy. Ti, kteří zmeškali jeho vynikající velkou výstavu v Jízdárně Pražského hradu v roce 2013, mohou i v Galerii města Plzně objevit, jakým způsobem dokáže Malich zachytit prostor, krajinu, slunce, vítr, energii několika barevnými zkroucenými dráty. V dílech z poslední doby navíc došel k opravdu na dřeň ořezanému pojetí, které je přitom pozoruhodně monumentální - jako třeba vznášející se bílý kruh s prostou černou tyčí uprostřed. Výstava převážně ze sbírek Galerie Zdeněk Sklenář velmi pěkně graduje a schovává si to nejlepší na konec do sklepních prostor, kde je instalována většina pro Malicha nejtypičtějších prostorových objektů. Její konec se už ale blíží: trvá jen do 19. 11. 2017.

A nakonec ještě odkaz na příběh s dobrým koncem, který pomůže dnešní pozvánce skončit v optimističtějším duchu, než v jakém začala. Ztrácí se v něm a zase objevuje - a to právě v Plzni - významné dílo Karla Malicha, když předtím spolehlivě sloužilo... jako věšák na kabáty. 

Zbyněk Svoboda