Fascinace skutečností... hyperrealita v Olomouci

Má dnes ještě smysl malovat obrazy tradičním způsobem? Učit se kreslit, malovat, pracovat s barvou? Strávit desítky a stovky hodin před jedním plátnem? A nakonec stát z hlediska převažujícího pohledu výtvarných kritiků někde na okraji aktuálního dění jako beznadějný tradicionalista, který zaspal dobu plnou akce a performance?

Sebevědomou odpověď zhruba dvaceti současných českých malířů nabízí do 10.9.2017 Muzeum umění v Olomouci na reprezentativní přehlídce hyperrealistických maleb Fascinace skutečností. Název výstavy je celkově trefný, ale skutečnost není na všech obrazech vždy jen běžnou skutečností kolem nás. Hyperrealisticky jsou mnohdy zachyceny i motivy, nad nimiž lze uvažovat úplně stejně jako nad abstraktní malbou.

Otázka "Co to sakra je?" se vynoří hlavně při pohledu na dvě monumentální plátna Zdeňka Berana (v obou případech Pokus o duševní únik). S mimořádnou malířskou bravurou a neuvěřitelnou přesností je na nich zachycen detailní pohled na změť jakýchsi duší, polštářů či látek... aniž by se zmatenému divákovi nabízela sebemenší nápověda, na co konkrétně fascinovaně zírá. Pohrávání s realitou je pěkně patrné i na dalším vystaveném Beranově díle: na 3D instalaci Hra s hlávkami, která se skládá z hyperrealistického plátna (pochopitelně zobrazujícího hlávky zelí), několika panelů (vytvářejících iluzi rohu pokoje s keramickým obkladem), starých prken, polního lehátka, hlíny a hlávek zelí. V současné instalaci jde o realistické zelné "sochy", ale při prvním vystavení díla byly použity hlávky skutečné, které se postupně během trvání výstavy rozkládaly a zamořily podle pamětníků výstavní sín neskutečným zápachem.

Tuto půvabnou historku se ovšem na olomoucké výstavě bohužel nedozvíte - uvedena je jen v obsáhlém katalogu. Je vůbec trochu škoda, že kurátoři výstavy neopatřili vystavená díla nějakým detailnějším popisem představujícím blíže jejich autory a historické a společenské souvislosti - v tomto směru je výstava naneštěstí velmi minimalistická. Kontext si zkrátka musí divák domýšlet sám.

Naštěstí je alespoň řazení obrazů v zásadě chronologické, takže časové návaznosti lze objevit snadno. Kromě maleb a instalace Zdeňka Berana se tak hned na začátku objevují dobře známá díla "otce zakladatele" hyperrealismu v Čechách Theodora Pištěka (např. ikonické Ecce Hommo z roku 1983), dva portréty a jedno staromistrovské zátiší (ovšem s mobilem!) Bedřicha Dlouhého a precizně zachycené detaily Pavla Nešlehy, často i se stavební tematikou (na výstavě najdeme i dílo lapidárně nazvané Beton).

Zmínit Zdeňka Berana na prvním místě mezi autory generace 30. let minulého století je v kontextu výstavy docela na místě, protože většina mladších vystavujících umělců prošla právě jeho ateliérem klasických malířských technik na AVU v Praze. Jmenovat můžeme třeba Pavla Holého, Miloše Englbertha, Zdeňka Daňka, Adama Kašpara či Adolfa Lachmana, jehož bravurní série čtrnácti maleb zachycující detaily z jednotlivých zastavení křížové cesty značně překvapí každého, kdo tohoto tvůrce zná jen jako autora mechobotů a vizuální podoby počítačové hry Samorost.

Z nejmladší generace vystavujících malířů je třeba určitě jmenovat ještě Hynka Martince, Michala Ožibka a Jana Mikulku - všechny oceněné prvními cenami v různých kategoriích na prestižních výstavách BP Portrait Award v National Portrait Gallery v Londýně. V Olomouci jsou k vidění jejich až znepokojivě věrné portréty včetně již poměrně proslulé Zuzany Hynka Martince či neméně známého diptychu s dívčí tváří ve značně nadživotní velikosti iDeath 1+2 Michala Ožibka.

Jako doplnění této fascinující procházky precizně zachycenou reálnou i nereálnou skutečností lze doporučit ještě dvě právě zahájené výstavy.

První z nich - Na druhé straně (zrcadla) - pořádá do začátku června 2017 Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Na zajímavě vybraném vzorku současných mladších polských umělců ze sbírek galerie BWA v Bielsku-Biale seznamuje kurátorka Agata Smalcerz českého diváka s aktuálním děním na polské malířské scéně... a aniž by to zřejmě plánovala, tak mimoděk ukazuje, jak fascinace skutečností sílí i u našich severních sousedů. Hyperrealistických maleb je k vidění i zde docela dost - málokdy je ale na nich jen běžná "reálná" skutečnost (ukazuje to ostatně dobře i plakát k výstavě s malbou školačky z dílny Ewy Juszkiewicz).

Stejně je tomu i na poslední výstavě, která se koná ve Výstavní síni v Chrudimi (v divadle Karla Pippicha) do 18.6.2017. Náchodský malíř Michal Burget - mimochodem také žák prof. Berana - zde vystavuje své rozměrné malby a zkoumá Osud krajiny. A je věru co zkoumat, protože jeho krajina je už léta velmi zvláštní: voje husitů v ní zastavují provoz na silnicích, letadlová loď navštěvuje stavbu babylónské věže (fotografie převzata z michalburget.cz), obří hora-socha Jana Žižky se pozvolna rozpadá nad malebnými vltavskými meandry, v krajině kotví bitevní loď a postupně zarůstá keři a stromy... Výtvarní kritici hovoří o fantazijním realismu a kritickém romantismu, pozvánka na výstavu o dramatech s nádechem frašky a falešné idyly, v obrazech lze ale cítit i ozvuky surrealistických pláten Reného Magritta. Rozhodně je to důrazné připomenutí, že realita našeho světa za sebou může skrývat ledasjaká tajemství.

Zbyněk Svoboda